Zdálo se mi ráno, že cosi již sněží

na postel hliněnou bílou jak zem    

a ten sníh jako my krásně jen leží

v závěji pohledů zmodralých snem.

Ruce tvé jak vločky na vlasech tají 

objímáš leden můj a dýcháš tmu

kterému ze stínů polibek dají

rty, jež jsou ve tváři minulých dnů.

To jeden ze sněhů do nikam padá 

světlo v nás rozlomí do barev svých

a jazyk do úst vstoupit si žádá 

v tichosti omlouvat mlčení zlých.

A zima venku je oděná mrazem

třpytí se krystalky nedávných psů

ve zhaslém pokoji se tváříme naze

tváří tvář k svítání ke všem šatům.